Mark Johnson

Nová generace, část čtvrtá: Budoucnost procedurálního generování

V této sérii jsme doposud prozkoumali současný stav procedurálního generování (PCG) v herním designu a načrtli, jak by mohlo větší propojení s „kvalitativní” PCG prospět hrám (v první části). Podrobně jsme probrali proces vytváření detailních procedurálně generovaných prvků společenského života (ve druhé části). Shrnuli jsme také moji vlastní práci v této oblasti (ve třetí části). V poslední části se budeme věnovat poněkud obecnějším věcem – hernímu vývoji a průmyslu jako celku, ale i tomu, kam bychom mohli teď i v blízké budoucnosti zařadit kvalitativní PCG. Rád bych předložil dvě klíčová tvrzení. Zaprvé, kvalitativní budování světa a jeho detailů by mělo být považováno za nedílnou součást budoucnosti počítačových her, a ne za pouhou zajímavou postranní aktivitu. A zadruhé, demografické složení vývojářů i hráčů procedurálně generovaných her určí směr, kterým se PCG bude vyvíjet.

Nová generace, část třetí: Jak vytvářet kultury

Ve skutečném světě přibližně víme, které kultury jsou si navzájem příbuzné. Nelze si nevšimnout kulturních podobností v severní Evropě, východní Asii, v Austrálii a na Novém Zélandu, v Indii a mezi jejími subkontinentálními sousedy, nebo mezi mnoha státy Jižní Ameriky. Samozřejmě nenaznačuji, že mezi těmito kulturními skupinami nejsou žádné rozdíly, ale Norsko a Švédsko jsou si bezpochyby „podobnější”, co se kultur a očekávání týče, než například Norsko a Vietnam. Ale jak můžeme určit, co patří ke které kultuře, a jak přijdeme na jejich vzájemné rozdíly? A co je ještě důležitější, jak můžeme všechny tyto vnitřní podobnosti a vnější rozdíly začlenit do počítačové hry?

Nová generace, část druhá: Jak vygenerovat náboženství

Vstupuji do městského centra a přede mnou se tyčí masivní budova katedrály Urrotheka, Bezútěšné tlamy pouště. Její architektura připomíná další kaple tohoto náboženství, na které jsem narazil ve zbytku země, ale v mnohem větším měřítku. Propracovaná zahrada tvořená rostlinami a stromy je rozložena v geometrickém vzorci poblíž mnoha dvojitých dveří vedoucích dovnitř, jimiž neustále procházejí poutníci. Když těmi dveřmi projdu já sám, spatřím třpytivá, zrcadlící se jezírka, držáky na kadidlo s unikátními rytinami, množství pokřivených, znepokojivých oltářů zasvěcených Urrothekovi, kněží v Urrothekových náboženských róbách procházející se po budově, písaře pilně studující u stolů a lavic, a železnou bránu vsazenou do zdi za oltářem vedoucí do podzemní krypty, kde odpočívají ti nejvěrnější z Urrothekových svatých rytířů. A to všechno je samozřejmě procedurálně vygenerované.

Nová generace, část první: Jak mohou hry těžit z procedurálně generovaného příběhového pozadí

V práci Kritické hraní: Interaktivní historie a virtuální dědictví, což je akademické dílo Erika Championa vydané roku 2015, je nadnesena velmi zajímavá myšlenka ohledně knih, jež můžete najít ve hrách ze série Elder Scrolls. Champion tvrdí, že když srovnáme možnosti toho, jak hráč komunikuje s prostředím, s detaily v knihách rozšiřujících pozadí světa, jež si ve hře můžete přečíst, ukáže se, že knihy v Elder Scrolls popisují mnohem bohatší svět než ten, který hráč vidí a může ovlivnit. Autor píše, že fikce v těchto dílech prezentuje společenský svět s větším počtem možností a řadou detailnějších kulturních, sociálních a náboženských prvků než fikce, kterou hráč vytvoří vlastními činy. Knihy ve hrách Elder Scrolls vyprávějí pozoruhodné, unikátní příběhy s neskutečným rozsahem představitelů, událostí, kultur a míst. Ale při hraní samotných her je velmi obtížné se vymanit z několika základních vzorců hratelnosti, ať už jde o boj, konverzaci, nebo prozkoumávání světa. Je těžké zažít nebo dokonce vytvořit ten druh příběhů a společenských světů, o kterých si můžeme přečíst v herních knihovnách.